Co je to

Pohádku či příběh vyprávíme pomocí obrazů na větších kartách v obdélníkovém rámu. Obrázky postupně vyměňujeme – vysouváme, zvedáme do strany nebo nahoru. Ke každému obrazu patří text, který vidíme zezadu pouze my, a díky tomu můžeme reagovat na náladu v publiku. Text prostě předčítáme nebo i něco přidáme, gestikulujeme, doptáváme se,  vytáhneme loutku… 

Příběhy vyprávěné prostřednictvím kamišibai dokážou zaujmout posluchače, a to i velmi malé děti, natolik, že nedokážou odtrhnout pohled od „promítaných“ obrazů a udrží pozornost delší dobu než při běžném předčítání nebo povídání.

Jak je to možné?

Obraz je pro lidské vnímání jednodušší než mluvená řeč nebo psaný text. Vnímáme ho prostřednictvím těch částí mozku, které zpracovávají neracionální vjemy, tedy primárně prostřednictvím emocí. Obrazové vjemy jsou vývojově mnohem starší než převádění symbolů nebo ikon do slov – významů (typickým příkladem je čtení).

Příběh předávaný prostřednictvím obrazů může tedy být působivější a srozumitelnější.

První kamišibai vzniklo v Japonsku před více než osmi sty lety.

Kamišibai, jak je známe dnes, se inspiruje formou z dvacátých let minulého století, kdy se z něj v Japonsku stala pouliční zábava. Můžeme si jej představit jako jakousi obdobu evropských kramářských písní. Místo ukazování hůlkou na obrázky však japonští potulní vypravěči postupně vyměňovali obrazy v obdélníkovém rámu a k nim napůl četli a napůl vyprávěli příběh.

Vypravěči jezdili na kole po městečkách a vesnicích. Na zádech a na nosiči převáželi krabici na promítání (butai) a sady příběhů v obrazech. Zastavili vždy někde na rohu a svolávali dětské posluchače.  Butai už tehdy vypadalo jako televize v dřevěném rámu… A právě televize pak koncem padesátých let kamišibai z japonských ulic vytlačila.

Kamišibai sice tenkrát přestalo být populární, dnes ale zažívá renesanci – nejen jako umění, ale také jako vzdělávací a terapeutický nástroj.